Nálada nic moc. Jdeme na snídani, do místní supr snídaňárny. Historie z večeře se opakuje a v řadě na vyhlášené vafle a sendviče stojí před námi asi 30 lidí. Čekat venku v dešti se nám fakt nechce a tak bereme aspoň pár věcí s sebou a nasnídáme se na pokoji. A pak už vyrážíme na letiště.
Na letišti prověřujeme batohy, jestli se
vejdeme do předepsaných rozměrů a váhy. No, tahle spartakiáda s
váhovými limity je taky dost zážitek. Batohy jsou ok, ale příruční zavazadla važí asi 2x přes limit. ale kupodivu se nám daří a procházíme kontrolou.
Na letišti potkáváme Martinu. Pokud jste už zapomněli, je to ta holčina z Denali. Hurá, super, je živá a vypadá i celá! :-) Chvíli povídáme a pak jdeme do letadla.
Cesta zpět je horší, vůbec neutíká. Nikdo nemůžeme spát, ale jediný, kdo vypadá fresh, je Iveta. Hned jak vzlétneme, vytahuje deník a začíná psát. Po 10 hodinách letu je vlastně trochu překvapená, že už jsme v Praze, faaaajn, zrovinka to stihla dopsat... Zato já jsem rozlámaná a začínám se dost těšit na postel.
Cesta zpět je horší, vůbec neutíká. Nikdo nemůžeme spát, ale jediný, kdo vypadá fresh, je Iveta. Hned jak vzlétneme, vytahuje deník a začíná psát. Po 10 hodinách letu je vlastně trochu překvapená, že už jsme v Praze, faaaajn, zrovinka to stihla dopsat... Zato já jsem rozlámaná a začínám se dost těšit na postel.
Ve Frankfurtu přistáváme o hodinu dříve v 10.30h našeho času. Sejdeme se zase s Martinou a dokud neodletí (letí dřívějším letem), povídáme si o všem možném a prokládáme to jak jinak než zase pivem. Všichni se shodneme na to, že je to fajn setkání, a že až budeme v budoucnu zase něco plánovat, např. návštěvu Aljašky v zimě :-)), dáme si vědět a třeba vyrazíme spolu..
Martina odlétá a my jdeme čekat další 3 hodiny. Jsou strašlivé a úmorné a všem se chce se neskutečně spát...
A co říct závěrem? Aljaška byla úžasná. Říká se, že kdo ji jednou navštíví, musí se vrátit zpátky. Je to tak... nevím jak ostatní, ale já se rozhodně vrátím!
Žádné komentáře:
Okomentovat