Den začínáme ranní kávou. Obloha je zase úplně jasná, na nebi ani mráček a ranger povídá, že bude dnes opravdu horko. Je 8h ráno, ale už teď mu věříme. Na druhou stranu, komu se poštěstí trávit léto na Aljašce se 30°C a opalovacím krémem...;-) Jediná nevýhoda je v tom, že slunce a vedro perfektně rozpouští repelent a vzniká ne úplně vábivá lepkavá a smradlavá věc, která ovšem vadí pouze vám. Komáry tak nějak vůbec nerozrušuje...A tak snídáme, s výhledem přímo na McKinley, hora je vidět úplně celá (tady v Denali je ten výhled úplně nejlepší a hora je tak blízko, že se snad stačí jen dotknout...) a je to ten největší kýč, jaký můžete zažít :-) Cíleně se snažíme nevnímat neustálý bzukot nalétavajících komárů. Joooo a to nám ragner shovívavě vysvětlil, že teď je zrovna od komárů klid, prej 2 týdny zpátky to bylo mnohem horší...! Hmm, na stupnici od jedné do deseti to v průběhu dne vyhodnocuju tak na dvanáct, takže "mnohem horší" je jaksi mimo moji schopnost chápání. A trošku závidím sousedům u stolu, kteří mají klobouky s moskytiérou.
U snídaně se domlouváme, že sedneme na bus
a pojedeme k Eielsen Visitor centru. A tam uděláme nějaký delší trek.
Nasedáme do busu, ale ještě než zamíříme k Eielsenu, zajíždíme do nejzaššího kouta
parku - Kantishny (tj. 92,5 míle vzdáleného od vstupní brány parku), kde silnice končí. Není tu kemp, ale ubytování je možné v malých chatkách. Je tu mimo
jiné i malé letišťátko. Přistát tu asi vyžaduje trochu zručnosti... Zrovna nám nad hlavou přistává malé letadýlko a je to vážně dost manévr...:-)
Cesta na Kantishnu je plná krásných výhledů a kochacích míst. Z těch známých je to Reflection Pond - jezero, kde se zrcadlí McKinley ve vodní hladině. Míjíme úžasný výhled na Wonder Lake a hned za ním The Mountain, autobus zastavuje a řidič vytahuje foťák. Něco se děje... řidič, který tudy jezdí každý den, něco fotí??? Připadáme si jako v dokumentu od National Georgraphic, ale v jezeře stojí obrovský los, hlavu pod vodou a zcela nerušeně si vychutnává snídani. Losi jsou milovníci vodních řas, takže nejčastěji je potkáte právě u nejrůznějších jezírek. V podstatě mám skoro pocit, že nic jiného nedělají. Rozhodně ne v tomhle vedru. Jen zkrátka v chladivé vodě hledají něco k snědku. Na hladině se odráží The mountain a my fascinovaně asi dvacet minut sledujeme, jak si chlapák s tak metrovým parožím v klidu pochoduje jezerem sem a tam, občas zvedne hlavu - jasně že o nás ví, ale fakt ho nezajímáme. Asi 10 m od něj dokonce na konci mola stojí chlápek s foťákem a cvaká jak o život. A zase žádná reakce...Zkrátka maximální relax :-)
No nic, musíme dál. Už tak máme zpoždění. Cestou už žádné další zvíře nepotkáváme a až na pár pozemních veverek a svišťů (kteří jsou ale extrémně lidumilní a rozhodně je děsně baví pózovat do foťáku) to tak vydrží celý den. Asi i na ty zvířata je prostě vedro a tak zůstavají zalezlé. V Eielsonu zjišťujeme, že s celodenním trekem to bude asi trošku potíž. Poslední shuttle bus zpět jede asi v 15 h. Další autobusy sice pak ještě jedou i později, ale je dost velká pravděpodobnost, že se do nich nevecpeme. Šlapat pěšky na Wonder Lake asi tak 30 mil se nám fakt nechce a tak volíme výstup na kopec kousek od visitor centra, prochajdu po hřebenu a pak zpátky busem na Wonder lake. Ještě pak vymyslíme procházku tam kolem.
Výhled z vrcholu kopce je úžasný. Vzhledem k počasí je vidět fakt daleko a barvy jsou jasné, jako by je někdo namaloval. Nahoře sedíme, opět uděláme pár fotek a pak se jen tak kocháme. Je už ale čas jít na bus. Stejně se nakonec vecpeme až do třetího, který odjíždí a jedeme tedy zpátky do kempu.
Ve Wonder Lake nám ranger poradil prý krásnou prochajdu směrem k horám a řece. Takže vyrážíme. Díky neustálým borůvkovým snack přestávkám máme ale vražedně pomalé tempo a moc daleko se nedostáváme. Během necelých třech hodin intenzita komářích útoků narůstá rozměrů, které běžný člověk, pokud není komplet zabalený v moskytiéře, nemůže snést a stává se z něj lehký šílenec, který kolem sebe nervózně neustále máchá rukama. Vracíme se zpátky. Jednak je tohle fakt komáří teror, za druhé nevíme přesně, jak daleko je ještě k řece a tedy kdy bychom pak byli zpět, a navíc jsme v poměrně hlubokém lese bez rolničky, spreje, zato se spoustou medvědích stop a artefaktů. A máme dost neodbytný pocit, že chlupáč je někde blízko...:-)
Doratíme do kempu, ale pořád máme pocit nějak nevyužitého dne a vymýšlíme, co dělat. Iveta s Jardou se jdou vykoupat ve Wonder lakue. Je to prý super pohoda. Voda krásně teplá a plavání, když se nedotýkáte dna plného bahna, s výhledem na The Mountain, je prostě božské. V duchu proklínám svoji chorobu. Už je mi líp, ale do vody se raději neodvážím... a tak aspoň smočí nohy, opaluju se předstírám, že ti komáři tam jakože nejsou....
Večer úplnou náhodou potkáváme v kempu češku. Dorazila
posledním busem. Na Aljašce je sama. V Denali parku je bez
karimatky, bez spreje na
medvědy, bez stanu... Zíráme všichni :-) Jmenuje se Martina, je z
Krnova a hodlá si ustlat na stole v jídelní části kempu. Od tohoto nápadu ji odrazujeme, přeci jen před pár dny se kempem procházel medvěd a spát zrovna u jídla není moc bezpečné. Nabízíme jí azyl u nás ve stanu, ale nechce. Prý je na širák zvyklá a neodradí ji ani fakt, že v noci je dooost zima. No nic, její volba. Kdyby mrzla, ať v noci zaklepe...
Žádné komentáře:
Okomentovat